Dům umění

Dům umění - Slavíkovský palác sídlí v jedné z nejkrásnějších renesančních budov města. Prvním historicky známým majitelem domu k roku 1363 byl měšťan a sládek Šimon. Jeho dům na náměstí byl tehdy menší než dnes, přesto jak prokázaly výsledky výzkumu Otto Boudy, výměra domovní parcely již byla s dnešním stavem shodná. Prostor totiž zaujímal s největší pravděpodobností Šimonův pivovar, tehdy největší ve městě, výnosnější než pivovar Hostanův na Dolní České ulici. V letech 1397 – 1406 dům vlastnil Haymann z Jaroměřic. V této době se již pivo vařilo patrně z protipožárních důvodů před městskými branami. Po husitských válkách, v éře poděbradské, korvínské a jagellonské dům střídal majitele i živnosti, zmínit můžeme krejčího Ondřeje Schneidera.

Velká renesanční přestavba a rozšíření domu během jediného (!) roku 1549 jsou spojeny s měšťanskou rodinou "auf der Leiten" („Nastráňských“). Ambrož z druhé generace rodu k tomu využil nastřádané prostředky a navíc ještě půjčku 200 kop grošů. Rozšířen byl tehdy i sklep na víno. Po Ambrožově synu Šimonovi dům roku 1560 koupil Hanuš Lëmermaÿer, který nechal dostavět zadní trakt směrem do Dolní České a propojil jej krásným arkádovým dvorem. Nad vstupem na ochoz je také vytesán rodový znak Lëmermaÿerů – dvě jehňata s praporci. Tato rodina vlastnila dům přes padesát let.

Za třicetileté války (1635) dům koupil moravský zemský podpísař Tobiáš Allman rytíř z Almšteinu, potomek významného měšťanského rodu ze Znojma. Jeho manželkou byla Justina rozená Herrová, dcera znojemského rychtáře a pána na Jaroslavicích a Hrušovanech. Roku 1665 Tobiáš dům prodal Jindřichu Slavíkovci ze Slavíkova na Rokytnici. Tento starý vladycký rod z Čech vlastnil ve Znojmě další dva domy na Horním a Dolním náměstí. Roku 1680 však Jindřich umírá bezdětný. Palác se poté stal majetkem městského radního Jana Františka Exela, po němž jej zdědila dcera Františka provdaná za císařského plukovníka Everharda de Blois. Jejich děti dům prodali roku 1764 pekařskému mistru Maxmiliánu Josefu Böglovi. A právě pekařské řemeslo se v tomto domě udrželo až do druhé světové války.

Od 19. století sloužil palác také jako nájemní dům s celkem osmi byty. Majitelé byli od roku 1804 Bouskovi, od roku 1852 Widlovi. Dědička Marie Widlová se roku 1883 provdala za drogistu Johanna Pistauera, takže prodejna pečiva v přízemí (dnes vestibul a kavárna) byla doplněna o drogerii (dnešní přednáškový sál) a ještě malinkou trafiku. Roku 1936 dům zdědila nezletilá Elizabeth Dissmannová, která však o něj jako teprve dvacetiletá na základě Benešových dekretů přišla. V roce 1950 přechází dům z národní správy pod správu komunální. Zároveň byla zahájena projektová příprava na městskou galerii. Ta byla po mnoha peripetiích dokončena v roce 1961. K úplnému zprovoznění objektu došlo v roce 1967. Poslední rekonstrukce proběhla v letech 1986 - 1990.

Dnes slouží palác výstavním účelům Jihomoravského muzea. Reprezentativní výběr z bohatých uměleckých sbírek Jihomoravského muzea zde prezentují stálé expozice "Staré umění Znojemska" ve druhém podlaží a "Medailér Jan Tomáš Fischer" a "Mince Zemí Koruny české" v podlaží prvním. Výstavní sály v prvním podlaží jsou určeny výstavám převážně soudobého výtvarného umění. V přízemí se nachází víceúčelový sál pro příležitostné výstavy, přednášky a konference.